Přírodní zahrada :: Artikulování přírodní zahrady – William Robinson, část III.

V období viktoriánského rozmachu, kdy převažujícím vkusem v britské a evropské kontinentální zahradě bylo vystavení nově introdukovaných letniček v nepřirozených záhonových formacích, poprvé vychází kniha The Wild Garden (první vydaní v roce 1870) Williama Robinsona (1838-1935). Robinson zavrhuje prakticky všechny zahradnické manýry tehdejší doby a způsobuje tím značné kontroverze.

Avšak Robinson, který dokonale ovládá své zahradnické řemeslo a je vzdělaný v botanice, na veřejné mínění zřejmě příliš nedbá. Na základě svých znalostí zakládá směr přírodní zahrady v podobě, jak jsme ho zvyklí vnímat dnes. Pokračující industrializace pohlcovala stále větší plochu původně rurální krajiny a Robinsonova myšlenka divokosti tak nacházela živnou půdu. V mentální mapě lidí devatenáctého století byl venkov idylickým místem, které je však nenávratně vytlačované městem, rozpínavým kapitalismem a průmyslovou výrobou, což s sebou přináší všechny nemoci tehdejší doby, jako chudobu, chaos a úpadek morálky. Venkov byl oproti tomu vnímán jako místo, kde stále přežívají hodnoty z lepší minulosti a kde lidé žijí v harmonii mezi sebou a s okolní přírodou.

Robinson v roce 1885 koupil rozsáhlé staré panské sídlo Gravetye Manor ve West Sussex, kde mohl až do konce svého života (dalších 50 let) rozvíjet své myšlenky a praktikovat závěry ve velkém měřítku. Zde prováděl rozsáhlé výsadby a introdukoval tisíce cibulovin a vytrvalých rostlin. Robinsonův koncept divoké zahrady je již veskrze moderní, jeho závěry jsou v zásadě platné i pro současné vnímání přírodní zahrady, protože možná poprvé v historii zahradní tvorby vůbec se snaží cíleně pochopit ekologické vztahy a vazby mezi živými organismy a jejich životním prostředím a mezi živými organismy samotnými. Tento směr explicitně staví na kooperaci s přírodou, což přináší méně pracnou a nákladnou péči o vegetační prvky.

Robinsonův přístup umožňuje vzájemnou koexistenci lidského druhu a ostatní přírody prostřednictvím přírodní zahrady, přitom ale nepopírá tvůrčí proces. Pouze naznačuje, že design založený na kompletním ovládání přírody je trvale neudržitelný. Zároveň připouští a vyzdvihuje roli náhody v zahradě, ideál zahradnického ducha nachází v životní dynamice. Život sám, ve všech jeho projevech a nečekanostech, je to, co očekává od přírodní zahrady.

Záměrem divoké zahrady je podle samotného Williama Robinsona umožnění vstupu exotických vytrvalých rostlin to tehdejších zahrad, kde však pro ně na tradičních každoročně rytých záhonech dosud nebylo místo. Divoká zahrada v jeho pojetí se tedy nezaměřuje na autochtonní taxony (i když ty zde mají také své místo), ale důraz klade právě na nově introdukované rostliny.

Robinson tyto ideály přetavil v konkrétní vegetační prvky a zahradní formace. Jako první si vzal na paškál travnaté plochy, které v dobových zahradách byly reprezentovány úzkostlivě střiženým trávníkem. Robinson tuto praxi sterilních trávníků odmítá. Na místo toho pléduje za používání cibulnatých a hlíznatých rostlin v trávnících. Tyto časně jarně kvetoucí rostliny přesunul ze záhonů do méně často sečených trávníků, kde odkvetou ještě před první sečí, a také do podrostů dřevin.

Velmi aktuální je Robinsonův přístup k podrostovým partiím stromovitých vegetačních prvků. Z důvodů zmírnění nákladů na péči, zachytávání spadaného listí na podzim a omezení zaplevelování prosazuje bylinné nebo křovité podrosty.

 

Autor: Ing. Vít Ondráček
Literární zdroje dostupné u autora

KONTAKT

+420 777 815 279
arbodesign@arbodesign.cz