Přírodní zahrada :: Cesta k přírodní zahradě, část II.

Historie zahradního umění v antropocentrické civilizaci je historií vynucování si řádu na přírodě. Prostřednictvím zahrady nebo kulturní krajiny člověk spoutává síly nezkrotné přírody.

Teprve v posledních sto letech se od základu mění pohled člověka na jeho místo v ekosystému. Jistě zde hraje svou roli postupující sekularizace západní společnosti, která spolu s epochou poznání činí z člověka jen střípek v mozaice biosféry. Ruku v ruce s devastací životního prostředí a odcizením městského obyvatelstva od procesů probíhajících v krajině vzrůstá potřeba přírodu chránit, spolupracovat s ní a být její součástí.

V západní kultuře se zahrada vyvíjela na půdorysu konceptu pozemského ráje za zdí, jako odraz nebeského Jeruzaléma. Antický ideál krásy ztělesněný geometrickými proporcemi metamorfovaný a svým způsobem interpretovaný v různých historických epochách doznívá teprve v naší době (než se znovu reinkarnuje). Skrze zahradu se sice přírodní fenomény částečně přibližují lidským sídlům, mezi zahradou a skutečnou divočinou byla ale vždy postavena pevná zeď.

Teprve v novověku zahrada probořila své obvodové zdivo a rozpřáhla se k ovládnutí krajiny. I když primárním účelem bylo takto krajinu spoutat do linií a os, lze spatřit právě v tomto okamžiku prvopočátek zahradnické praxe, která s okolní krajinou musí chtíc nechtíc počítat. Alejemi a průhledy se okolní příroda kradmo dostává do zahrady, do dosud nedotknutelné říše za zdí.

V tradici ostrovního krajinářského parku (s počátkem v 18. století) začínají být patrné kontury budoucího přístupu ke krajině a k zahradě. Nová, v té době revoluční myšlenka byla, že rovné linie nejen nejsou nezbytné, ba naopak jsou nežádoucí. Jistě, serpentinové linie, skupiny stromů, louky a jezera bájné pastorální bukolické krajiny nejsou v rozporu s tím, co obecně považujeme za přírodní. V zásadě šlo ale o projekci představ archetypální krajiny, kterou dříve vyjádřili mistři krajinomalby (Brueghel a další). Více šlo o vnější desén, přírodní procesy zřejmě nebyly v ohnisku pozornosti.

Devatenácté století, století vědy a techniky, přiváží na palubách zaoceánských parníků připlouvajících z nových držav mimo jiné přehršel nových druhů rostlin, semínek, cibulek, hlíz a oddenků. Není s podivem, že vášní 19. století je sběratelství, zaplavující do té doby více či méně puritánské krajinářské parky rozličnou směsicí cizokrajných květin, rododendronů, azalek a čínských pavilonů.

Čínská kultura vůbec se po dlouhé době dostává do středu zájmu západní civilizace, kromě porcelánu a nábytku si cestovatelé všímají též čínské zahradní tvorby, jejíž tradice je v přímém protikladu s tradicí Evropskou. V tradiční zahradě Říše středu byla sama příroda symbolem nedostižné krásy a lidské zahrady se tomuto ideálu mohly jen přiblížit. Zahrada má být tak krásná, jako je příroda sama. Pravzorem čínské zahrady je bájná krajina hor a vody, tří ostrovů plujících ve východním moři.

Ve druhé polovině 19. století se zdejší zahradní tvorba nachází v exaltovaném stavu zlatého věku zahradnictví. Styl Gardenesque jako poslední stádium anglického krajinářského parku a nadcházející viktoriánská epocha je synonymem pro pečlivě udržované záhony letniček a rostlin, které vyžadují každoroční péči v podobě nové výsadby, zazimování, nakrývání, rytí, pravidelného odplevelování, zálivky, apod. To vše se odehrává na koberci úzkostlivě střiženého trávníku. Postupně se však objevují i opačné tendence této vlny.

 

Autor: Ing. Vít Ondráček
Literární zdroje dostupné u autora

KONTAKT

+420 777 815 279
arbodesign@arbodesign.cz