Přírodní zahrada :: Poválečná renesance přírodní zahrady, část VI.

Přestože se Evropa z válečného řádění rychle vzpamatovala, první poválečná léta byla spíše ve znamení obnovy hospodářství, než rozvoje disciplín, jako je okrasné zahradnictví. Západní Evropa postupně nastoupila cestu několik desetiletí trvající ekonomické konjunktury. Teprve v sedmdesátých letech minulého století se začíná zdát, že tradiční evropské jistoty vyvzdorované v poválečné době začínají být ohroženy; na pozadí první ropné krize a sociálních problémů spolu s nastupující dobou postindustriální začínají znovu vyvstávat ekologické problémy způsobené ekonomickým a populačním růstem. V tomto období znovu přicházejí na přetřes myšlenky ekologického přístupu nejen ke krajině, ale i k zahradě. Konečná fáze vývoje přírodní zahrady, jak ji chápeme v současnosti, nadchází právě v tomto období.

Až do krajnosti přivedl myšlenku kooperace s přírodou holandský umělec, učitel a myslitel Louis le Roy (1924–2012). Jeho extrémní pojetí zahradničení se zcela vymyká i ortodoxním přírodním zahradám. Louis le Roy vešel v širší známost především díky svému celoživotnímu projektu či studii v podobě Ecocathedraly. Nedaleko Heerenveenu na pozemku o rozloze přibližně 3 hektary le Roy více než třicet let vršil holýma rukama svoji Ekokatedrálu – staré dlažební kostky, dlaždice, cihly, sutiny a staveništní rum. Přitom nechával přírodu volně pronikat dovnitř svého díla. Během tohoto období proměnil frískou pastvinu do fascinující džungle, kde lze těžko tradičním způsobem operovat s termíny jako krása nebo ošklivost.

Le Royovo dílo má silný sociální podtext, vyjadřuje vztah ke kapitalistické společnosti a její odtrženosti od hodnoty lidské manuální práce. V jeho projektech založených na komunitní participaci pracují lidé za účelem zkušenosti, čeho jsou schopni dosáhnout pouze svýma rukama. Le Roy jim umožnil dotknout se práce, která byla dávno předtím vyhrazena strojům.

Cílené zásahy v zahradě, tedy zahradnická praxe, se v le Royově pojetí omezují pouze na manipulaci s neživým materiálem, do procesů živé přírody takřka vůbec nezasahuje, krom toho, že pro ně tímto vytváří specifický environment. Jeho práce má charakter nikdy neskončené činnosti, kontinuální nedokončenosti, která je tolik typická pro všechny organicky se vyvíjející formace, jako jsou zahrady. Jedná se svým způsobem o konceptuální úmění.

Jestliže byl tedy le Roy příliš vyhraněný, současný úspěch holandské zahradní architektury, která ve světě vešla ve známost jako Dutch Wave (Holandská vlna), je patrně možné odvozovat od velké staré dámy holandského zahradnictví Mien Ruys (1904–1999).

Vzhledem k téměř sedmdesátileté kariéře Mien Ruys prošla její tvorba dlouhým vývojem, nicméně základní motiv jejích zahrad zůstává víceméně obdobný. Architektonické prvky jsou zasazeny v harmonickém kontrastu s bující vegetací. Ruys zpravidla vycházela architektury domu, matrice; pevná pravidelná kostra zahrady (tzv. hardscape) je většinou tvořena (vyjma jejího šikmého období) ortogonálním tvaroslovím (ať už se jedná o povrchy, stěny, nebo stříhané vegetační prvky), zatímco ostatní rostliny reprezentují měkkou složku (tzv. softscape). Vesměs trvalkové záhony tak tvoří jakousi vatu v pevné struktuře architektonických prvků zahrady.

V osobnosti Mien Ruys se tedy snoubí tradice anglické i německé tvorby v návaznosti na holandské tvůrce, jako byl například již zmíněný J. P. Thijsse. Není zřejmě náhodou, že iniciační dílo zmíněné Holandské vlny, Priona Garden, se nachází jen několik kilometrů od okrasné školky a zahrady rodiny Mien Ruys. Holandsko se tak přetavilo různé ideje reprezentované sousedními státy, aby dalo vzniknout novému specifickému stylu.

Rovněž v německy mluvících zemí dochází k bouřlivému rozvoji zahradnického oboru. Od padesátých let minulého století pracovali profesor Richard Hansen (1912–2001, učeň u Karla Foerstera) a profesor Josef Sieber (1920–2011) ve spolupráci s dalšími osobnostmi německého trvalkářství a za podpory čelných výzkumných institucí po celém Německu na pozorování podrostových vytrvalých společenstvech.

Tento německý ekologický přístup, který se soustředí na racionalizaci výsadeb a se systematičností pro Němce vlastní cílí na rozklíčování a roztřídění určitých rostlinných formací pro ty které stanovištní podmínky. Dal vzniknout rozdělení trvalek do tzv. stanovištních okruhů (Lebensbereiche). Jednotlivé taxony trvalek jsou rozděleny do stanovištních okruhů, jako dřevinné podrosty (Gehölz), lemy dřevitých porostů (Gehölzrand), volné plochy (Freiflächen), alpínská stanoviště (Alpinen), vodní břehy (Wasserrand) atd., na základě jejich stanovištních požadavků a životní strategie.

 

Autor: Ing. Vít Ondráček
Literární zdroje dostupné u autora

KONTAKT

+420 777 815 279
arbodesign@arbodesign.cz