Přírodní zahrada :: Promíchané výsadby, část VIII.

Také v tvorbě Pieta Oudolfa je v posledních letech patrný posun od tradičních smíšených trvalkových výsadeb, kde jsou jednotlivé taxony sloučeny ve více či méně velké skupiny, k daleko promíchanějším společenstvům, které se svou mírou rozprostření na ploše přibližují vegetačním prvkům vzniklých výsevem. Účelem těchto snah je dosáhnout ještě větší podobnosti s přirozenými ekosystémy, kde rostliny většinou také nerostou v blocích, ale jsou rovnoměrně rozmístěny v ploše.

Trvalkové výsadby se tak pozvolna začínají habituálně podobat uměle založeným společenstvům z výsevů. Technologie těchto lučních semenných mixů je rozvíjena od sedmdesátých let minulého století zejména v Německu a ve Velké Británii. V našich podmínkách se pro tyto vegetační formace vžily názvy jako květnatá louka nebo druhově pestré luční trávníky. V tomto přístupu jsou mnohem dále rozvedeny principy spontaneity, progresivního vývoje a náhody, které jsou implicitně skryty v termínu přírodní zahrada.

Použití druhově bohatých trávníků s omezeným počtem ročních sečí jde ruku v ruce s obecnějšími trendy v zahradní tvorbě, jako je extenzifikace péče či důraz na biodiverzitu a ekologický přínos zahradního vegetačního prvku nebo jeho přírodě podobný vzhled. V závislosti na taxonomickém složení se tyto umělé travobylinné formace skutečně začínají podobat polopřirozeným lučním společenstvům, které se v podmínkách západní a střední Evropy vyvinuly povětšinou na extenzivně sečených loukách a na pastvinách.

Nicméně moment spontaneity a nahodilosti se dostává i do klasického zahradnického hájemství, tedy do záhonů. Randomizace porostů v záhonech je v současné době živé téma. Již na přelomu milénia dosáhl ohlasu německý systém tzv. trvalkových mixů (Staudenmischung), který vešel ve známost díky svému prvnímu zástupci s názvem Silbersommer (stříbrné léto).

Tyto trvalkové záhony jsou postaveny na principu autoregulace, kdy je nutné do detailu znát sociabilitu a životní strategii jednotlivých druhů. Výsledkem by měla být dynamická rovnováha jak během roku, tak po celý čas trvání záhonu, tedy stav, který vyžaduje minimum lidských zásahů. K omezení zaplevelování bývá povrch půdy ošetřen štěrkovým posypem (nepravým mulčem). Podstatou péče je přistupovat k celé výsadbě jako k jednomu celku, bez individuální údržby jednotlivých taxonů.

Souběžně s německou praxí trvalkových mixů probíhá na britských ostrovech experimentování s trvalkovými i letničkovými vegetačními prvky zčásti nebo zcela z přímých výsevů. Ohnisko tohoto přístupu se nachází na ústavu krajinářské architektury na univerzitě v Sheffieldu. V poslední době se stal výkladní skříní této školy Olympijský park vzniknuvší v Londýně při příležitosti Olympijských her v roce 2012. Jedná se o rozsáhlé území, které v různých tematických celcích vyplňuje prostor mezi sportovišti.

Výsadby v Olympijském parku vznikly pod vedením dvou hlavních osobností Sheffieldského krajinářství, profesorů Nigela Dunnetta a Jamese Hitchmougha. V centru jejich zájmu je aplikace poznatků z oboru ekologie rostlin do zahradnické praxe. Cílem je sladit ekologickou stabilitu daných vegetačních prvků s kulturním kontextem tak, aby daná vegetace byla atraktivní pro široké vrstvy veřejnosti. Z tohoto důvodu nelze očekávat dogmatické aplikování autochtonních druhů, ale spíše přístup citlivý k dané lokalitě.

Práce profesora Dunnetta s letničkami z přímého výsevu, vytvářející formace připomínající luční společenstva. Letničky a vůbec každoročně obnovované vegetační prvky, které byly z příběhu přírodní zahrady od počátku vyloučeny, se díky změně pěstební technologie a v inovované vizáži navrací do moderní zahradní tvorby. Tato krátkodobá společenstva jsou ve srovnání s klasickými letničkovými záhony nesrovnatelně méně nákladná na založení a rozvoj. Tyto letničkové louky jsou habituálně téměř k nerozeznání od květnatých luk tvořených vytrvalými druhy.

Oproti Nigelu Dunnettovi, James Hitchmough zaměřil svůj výzkum na semenné směsi z vytrvalých bylin. Oproti klasickým květnatým trávníkům jsou však jeho kompozice téměř výhradně složeny z dvouděložných druhů a traviny v nich tvoří pouze minoritu. Společenstva pak mají podobný vizuální dopad jako trvalkové formace zakládané výsadbou, oproti kterým vykazují mnohem větší míru vzájemné promíšenosti, čímž se přibližují spontánně vzniklému společenstvu.

 

Autor: Ing. Vít Ondráček
Literární zdroje dostupné u autora

KONTAKT

+420 777 815 279
arbodesign@arbodesign.cz